Opomíjené vlastnictví

Vlastnictví je jeden z nejzákladnějších konceptů, od kterého se odvíjí další, složitější věci. I přesto ho ale většina lidí nemá dobře promyšlené a definované, ani nevidí jeho důležitost. V důsledku toho jsou potom nekonzistentní v tom, kterou formu vlastnictví obhajují. Je to dokonce tak časté, že z toho vznikají i vtipy typu "Když mám já, je to moje, když máš ty, je to naše (a obrázek doplněný o srp a kladivo)".

O vlastnictví se vedou dlouhé debaty mezi různými ideologiemi, ale i mezi lidmi, kteří zastávají ideologii stejnou. Já se v tomhle článku pokusím shrnout různé teorie vlastnictví, ale zároveň se pokusím i definovat, jak vlastnictví vnímám já.

Co je to „vlastnictví“?

Vlastnictvím je obecně myšleno, že někdo (vlastník) může s věcí nakládat (nabýt ji, držet, chránit atd.), jak uzná za vhodné, pokud při tom neporušuje (vlastnická) práva druhých. V téhle obecné definici snad rozpor nepanuje. Rozdíly se týkají hlavně toho, kdo může být vlastník, jak může s věcmi nakládat, a co se považuje za porušení práv.

Existence vlastnictví se vysvětluje hlavně z utilitaristického hlediska. Před 17. stoletím bylo vlastnictví hlavně záležitostí šlechty a církve, ale ne „obyčejných lidí“. V 17. století John Locke rozvinul myšlenku „homesteadingu“, která se dotýkala individuálního vlastnictví. Podle ní je možné začít vlastnit předtím nevlastněnou věc tím, že ji začneme obhospodařovat. Dále se začalo soukromé vlastnictví stávat součástí právních řádů různých států, které ho více či méně regulovaly.

Velmi důležitý je i koncept „sebevlastnictví“, tzn. že člověk vlastní sám sebe. Obecně je uznávaný, ale i v dnešní době se najdou výjimky, hlavně co se týče těhotenství a potratů. O tom pojednává např. příklad houslisty od Thomsonové, který používají pro-choice zastánci, pro-life zastánci zase argumentují např. vznikem vědomí atd.

Vlastnictví považuji za spektrum podle počtu vlastníků, kde na jedné straně stojí absolutně společné vlastnictví, tzn. že všichni vlastní všechno, a na druhé výlučně soukromé vlastnictví, kdy něco vlastní jen jediný člověk. Zbytek forem leží mezi těmito extrémy, tzn. různá družstva, zájmové skupiny, komuny apod.

Proč ale takové vlastnictví vůbec existuje? Existuje více vysvětlení:

Já zastávám názor, že existence soukromého vlastnictví je klíčová pro dělbu práce a řešení konfliktů. Ve světě bez soukromého vlastnictví by totiž existovala velká pravděpodobnost konfliktů, protože různí lidé chtějí s různým rozsahem věcí nakládat různě, a pokud jsou jejich potřeby navzájem neslučitelné, někdo nebo něco musí určit, která potřeba má prioritu, jinak by pravděpodobně došlo k násilí. Soukromé vlastnictví je ale jasná instituce. Je mnohem pravděpodobnější, že ke konfliktu nedojde, protože konečné rozhodnutí stojí jen na jednom vlastníkovi.

Duševní vlastnictví (spíš duševní monopol)

I když se duševnímu vlastnictví říká „vlastnictví“, kvůli absenci jeho vzácnosti takové označení nedává smysl. Stejně jako u „zdravotního pojištění“, které naplňuje hlavně znaky daně, a ne pojištění, proto by se mělo označovat za „zdravotní daň“. Jeho hlavní význam je v rámci zajištění odměny za vykonanou práci, ne v řešení konfliktů, které plynou ze vzácnosti. Proto by bylo vhodnější ho označit za „duševní monopol“, jelikož naplňuje znaky monopolu.

Lze argumentovat, že samotné informace sice nejsou vzácné, ale zdroje na jejich tvorbu ano, a proto by měli mít jejich autoři na jejich šíření a používání monopol, aby mohli získat zpátky své vložené úsilí a prostředky. Kdo má ale právo určovat, co je „férové“? Férovost je vesměs morální soud. Podle Hayekova spontánního řádu dojde k opravdové férovosti volný trh, jelikož jediný člověk nedokáže nezávisle posoudit přínos díla, to dokáže až společná interakce všech (zainteresovaných) lidí. Navíc, podle autorů knihy Against Intellectual Monopoly copyright ani patenty nedosahují cílů, kvůli kterým byly zavedeny, ale jen pomáhají udržet se nekonkurenceschopným hráčům o něco déle na úkor skutečných inovátorů.

Je důležité taky říct, že neexistují prokazatelné důkazy, jestli duševní vlastnictví opravdu přispívá k většímu počtu vyprodukovaných děl. O duševním monopolu (duševním vlastnictví) se ale podrobněji rozepíšu v jiném článku.

Moje pojetí vlastnictví

Já vnímám vlastnictví podle Urzovy definice:

  1. Vlastnictví je vztah, jenž přiřazuje lidem fyzické objekty (člověk může být vlastníkem objektu). Nikdo nesmí nijak nakládat s objektem, který má vlastníka, bez jeho svolení, vyjma případů, kdy je to nutné pro nápravu situace, v níž onen vlastník sám narušil cizí vlastnictví, případně porušil smlouvu.
  2. Vlastnictví lze libovolně převádět a směňovat v případě, že obě strany transakce souhlasí (bez násilného donucení); transakce mohou být realizovány pomocí smluv.
  3. Každý člověk vlastní sám sebe, dokud toto vlastnictví na někoho nepřevede (někteří libertariáni tvrdí, že sebevlastnictví je nepřevoditelné; jiní – včetně mě – jsou toho názoru, že člověk má svobodu sám se sebou nakládat dle libosti).
  4. Něco, co v danou chvíli nikdo nevlastní, může někdo začít vlastnit tím, že to začne využívat (smísí to se svou prací, tzv. homesteading, vizte dílo Johna Lockea). Homesteading řeší problematiku prvotního přivlastnění; když něco nepatří nikomu (například nově objevená zem a podobně), může to kdokoliv získat tím, že to začne užívat jako první.

Na této definici samotné by se pravděpodobně většina lidí shodla. Je ale zajímavé, že se většinou neshodnou na její následné aplikaci např. na daně nebo jiné oblasti, které zajišťuje stát. U vztahu k soukromníkům ale shoda na těchto principech (kromě sebevlastnictví) většinou je. Například nevnímáme jako morální, pokud je nám odepřen přístup ke hrám (vizte Ubisoft a The Crew), za které jsme si zaplatili, i když si tuhle možnost firma nárokuje ve smlouvě. Důležité pro nás je, že my jsme o ní nevěděli, a proto to vnímáme jako podvod, jelikož jsme si mysleli, že hru skutečně vlastníme (nikdo s ní nesmí nakládat bez našeho souhlasu).

Zastávám i bod se sebevlastnictvím, kdy nevidím důvod, proč by člověk nemohl převést vlastnická práva k sobě k někomu jinému, ale je pravda, že o tuhle oblast jsem se až tak moc nezajímala. Pokud k němu ale máte své připomínky, určitě si je ráda přečtu.

Z těchto čtyř bodů jdou odvodit ty nejpalčivější otázky, které nás momentálně trápí, a dost možná i ty, které nás trápit budou a ještě o nich nevíme. Neznamená to, že se nám musí řešení líbit, ale alespoň bude konzistentní se základními hodnotami, v něž věříme.

Závěr

Doufám, že jsem vás aspoň trochu motivovala o vlastnictví přemýšlet. Tenhle článek rozhodně není vyčerpávající, ale snad posloužil jako odrazový můstek do této problematiky. Vlastnictví je hodně základní koncept, proto se může diametrálně lišit podle toho, z jaké perspektivy se na něho člověk dívá, proto se omlouvám, kdybych vynechala něco zásadního.