Učení

Předmluva

Učení je důležitou součástí života, možná bych i řekla, že i ta nejdůležitější. Svět se pořád vyvíjí, a i bez toho je spoustu oblastí, ve kterých člověk v různé míře benefituje z jejich znalosti. Samozřejmě, že si může člověk někoho najmout na danou oblast, ale přichází tím o spoustu výhod, které dál zmíním.

Tahle esej předkládá různé tipy a triky, které jsem vypozorovala já a nemusí sedět každému. Navíc je můj způsob koncipovaný na udržitelnost, ne výkonnost nebo jiné parametry, které pro vás můžou být důležité.

Proč se učit?

Míra vědění ovlivňuje celý náš život

Tohle je obecně známý fakt. Pravděpodobně každý z nás slyšel, že se "musí učit, aby to v životě dotáhl daleko". S touhle větou samotnou víceméně souhlasím, problém je v tom, jak je obecně chápaná. Klade důraz na akademické vzdělání; bere ho jako komoditu, kterou člověk jednou získá a dál se už nemusí snažit. Přitom tahle myšlenka by ani nemohla být dál od pravdy. Učení je celoživotní proces. Člověk by se neměl přestat vzdělávat nikdy, nikdy by neměl mít pocit, že to "už stačí". Pokud takový pocit má, zatím ho dobré vzdělání nepotkalo. To ale není nic neobvyklého, "přijít na kloub" vzdělanosti je obzvlášť v dnešní době velký oříšek.

Vzdělanost je totiž pravděpodobně nejmocnější nástroj, který může člověk mít, a jako jakýkoliv nástroj je i vzdělanost zbraň.

Díváme se na svět jinýma očima

Jinak se na svět dívá matematik, jinak chemik, jinak programátor a zase jinak policista. Obecně tedy platí, že čím více víme, tím více máme pohledů na věc. To se může hodit, jelikož různé pohledy mohou nabídnout různá řešení, kdy některé může být znatelně výhodnější. Taky potom můžeme vidět v různých věcech mnohem více, než bychom viděli na první pohled.

Example

Zrovna tohle pro mě tvoří část radosti z učení. Je něco magického na tom, že se dokážete podívat třeba na počítač, jablko nebo člověka, a vidět v nich víc, než jen to, jak se prezentují a jaké mají povrchové vlastnosti. Počítač už není jen něco, na čem se dají hrát hry nebo pouštět videa, ale spojení technologií, které dokáží vytvořit tak komplexní věci v nesmírně omezeném prostoru. Díky promyšlenému designu nespočtu lidí, kteří dokázali elektrony a křemík využít k tomu, aby vypočítávali tak komplexní věci, máme třeba právě možnost generovat 3D prostor, který můžeme ovlivňovat a vidět výsledky na obrazovce.

Máme větší svobodu

Se znalostí se pojí i svoboda, kdy se můžeme svědomitě rozhodnout, kam budeme investovat svoji energii, čas, peníze atd. Pokud znalosti nemáme, může nám trvat mnohem déle najít věci, které nám budou sedět.

Vedeme lepší, zodpovědnější občanský život

Když víme, jak naše činy ovlivňují i ty okolo nás, můžeme se lépe rozhodovat. Nemusíme přebírat názory někoho jiného, můžeme si svůj názor na jednotlivé problematiky vytvořit, a tak v určitém smyslu chráníme společnost.

Efektivnější komunikace a obrana

Tady lze podle mého názoru uplatnit Paretův princip (80/20), kdy znalost základů dokáže ohromně pomoct při komunikaci, jelikož si obě strany nemusí navzájem upřesňovat, co vlastně myslely, a to je ještě ten lepší případ. Horší by byl, kdyby se strany navzájem nepochopily. Zároveň je mnohem těžší někoho manipulovat a podvést, pokud ví, "jak se věci mají".

Proto si myslím, že znalost oborů přímo spojených s člověkem může člověku velmi pomoct, např.:

Svět je více fascinující, dokážete ho více ocenit

Možná je to jen můj pohled, ale svět je mnohem víc fascinující, když člověk ví, jak se věci mají. Je to jako nasadit si brýle, kdy máte prostředky k tomu ocenit komplexitu světa. Sice má spoustu problémů, ale zároveň má spoustu hezkých věcí, které člověk více ocení, když porozumí věcem, co se dějí "v zákulisí". Odstraňuje zdání magie a dá člověku hmatatelnější představu o realitě.

Vidíte souvislosti, které někdo jiný mě

Pokud člověk spojí hluboké znalosti a/nebo praxi více oborů, může přijít na originální závěry, které ostatním, kteří takové porozumění nemají, dojít nemohou. I když je možné, aby spolupracovali na jednom úkolu více odborníků, vzhledem k různým „třením“ jejich spolupráce nebude nikdy tak dobrá, jako kdyby na stejném úkolu pracoval jen jeden člověk se stejnými znalostmi.

Další učení jde snadněji

Čím více toho víme a umíme, tím lépe se nám učí ostatní věci, jelikož si je můžeme spojit analogií, díky které se nám budou lépe pamatovat. I učení je dovednost, a čím více se učíme, o to lépe nám půjde učení se dalších věcí později. Navíc spoustu oborů na sobě ve větší či menší míře závisí, a tak je rozumná investice se je naučit komplexně tak, abychom jim rozuměli, a ne se jen učili nezbytné minimum pro naše účely. V neposlední řadě se taky rozvíjí sebevědomí, které je hnací silou celého učení.

Princip učení

Snad v každém odvětví nebo disciplíně máme 2 (3) základní typy informace:

Příklady:

Převaha bloků vyvolává při "drhnutí" zpravidla otázku "Proč?", převaha pravidel otázku "Co?". Zároveň je dle mého efektivní strategie se zaměřovat nejdříve na bloky, které se dají spojit pomocí co nejméně pravidel, a následně se nepřímou úměrou dál učit bloky/pravidla. Důvod je takový, že ze začátku je člověk už i tak zmatený, a přehánět to s pravidly moc motivace člověku nepřidá, zatímco u bloků se člověk často může opřít o pevné a srozumitelné základy.

Podle mě existuje určitá mez ("sweet spot"), kdy se vyplatí mít jen povrchovou znalost konceptů, které mají na člověka vliv, a kdy se už vyplatí naučit se celý obor. Podobný princip existuje v případě "dobrého" a "skvělého" (doplňte si dovednost nebo profesi). Rozdíl mezi dobrým a skvělým programátorem je ten, že dobrý dokáže vyvinout sám nějakou jednodušší aplikaci nebo dokáže implementovat něco komplexnějšího, ale opomíjí např. čitelnost kódu nebo jeho výkonnost (přístup "just make it work"). Na druhou stranu, skvělý programátor chápe, jak přesně program funguje, píše čitelný kód, umí si ze zadání vyvodit specifika implementace apod. Oba přístupy mají svoje výhody i nevýhody, své situace, kdy se uplatňují, a je na daném člověku, co se mu hodí více, sám o sobě není špatný přístup ani jeden.

U mě se osvědčila strategie, kdy se učím komplexní koncepty chápat jako laik, a následně se k nim dopracovávám pomocí odborných knih atp. Tím pádem dokážu vidět rozdíl před tím, než jsem se danou věc naučila, a po naučení, což mi dává určitou zpětnou vazbu.

Složky učení

Obecně existují určité zákonitosti, a jinak tomu není ani u učení. I když samotné studie na učení tyto zákonitosti popírají, realita je mnohem složitější, a v konečném důsledku ti, kteří se jimi řídí, dopadnou průměrně lépe než ostatní. Např. podle Hubermanova podcastu studie ukazuje, že nejefektivnější je:

  1. si vyhradit čas na učení bez vyrušování,
  2. učit ostatní to, co se učíme,
  3. mít motivaci k učení
  4. cílit na to, aby bylo učení náročné
  5. a nakonec, aby se učil sám.

To zní moc dobře, ale v tomhle případě jde hlavně o technické rady. Neřekla bych, že technika je něco, co je pro učení základ, jelikož i jí se musí člověk učit. Základní je podle mě vykonaná práce a konzistence, které jdou spolu ruku v ruce (učení se i přes odpor po určitou dobu vytváří konzistenci, a konzistence zase po určité době vyvolává potřebu práce). Až na těhle pevných základech je možné využít plně potenciál učení. Pro otestování logiky věci si můžeme uvést pár kombinací a analogii s kondenzátorem:

Nejde o memorování, ale o myšlení

Většina lidí si představuje dobrý výsledek učení jako schopnost recitovat různé fakty, teorie a koncepty do sebemenších detailů. To je pravděpodobně ten nejrozšířenější omyl, který většinu lidí od učení odradil.

Učení je v prvé řadě o myšlení. Možná známe všichni toho jednoho člověka, který „ví“, ale jinak dělá rozhodnutí, které jdou proti selskému rozumu (a nakonec i tomu „opravdovému“). Naproti tomu známe i někoho, kdo sice nedokáže vyprávět o historii, nedokáže rozebírat politická témata v akademickém stylu, zato ale žije šťastný život a dělá šťastné i ostatní. Po přečtení knihy není cílem si ji celou zapamatovat, cílem je si „něco odnést“. Cílem je konfrontovat svůj momentální stav mysli a začlenit do ní informace a myšlenky, které jsou pro nás podstatné.

V příkladu s psychologií nedokážu přesně definovat každý pojem, který byl v knihách, které jsem četla. Zato ve mně konfrontovaly stereotypy a ignoranci a poskytly mi objektivní náhled na věc. Pravděpodobně bych nebyla moc k užitku v intelektuálních debatách, ale naučila mě shovívavosti, trpělivosti a pochopení pro druhé. Díky ní jsem opustila spoustu toxických přesvědčení, které by jinak ztěžovaly život jak mně, tak hlavně ostatním.

A to je za mě hlavní hodnota učení. Není v tom přinášet jednoduše měřitelné výsledky, ale v tom být trochu lepší člověk, a výsledky budou následovat samy.

Podobnost

Pokud je nějaká věc, které se učíme, blízká, tak se ji naučíme nebo si ji zapamatujeme snáz, jelikož musíme vynaložit relativně malé úsilí, abychom si ji zatřídili v hlavě atp. Na druhou stranu, pokud se učíme něco, co je pro nás úplně nové, potrvá mnohem delší dobu, než to budeme dobře ovládat.

Tím je myšleno, že se neučíme jen obor, ale s ním také myšlení o něm. Schopnost kreslit není jen o výsledku, ale i o procesu, kdy si rozložíme to, co chceme nakreslit, na jednodušší tvary, s kterými se lépe pracuje, a následně jim dodáme detaily.

Opakování

Asi nikoho nepřekvapí, že pro opravdové zapamatování je potřeba si informaci opakovat.

Problémy s učením v dnešní době

Nepochopení důvodů, proč se vlastně učit

Většina lidí nechápe pravou podstatu učení, a to proto, že jim odmalička systém předsouvá "pohnutou" představu o učení. Jde pravděpodobně tak moc proti přirozenosti člověka, jak jen může jít.

Přirozeně člověk jedná v rámci stimulů, a učení nevyjímaje. Stimul pro učení může být např. neschopnost vysvětlit určitou skutečnost, neschopnost udělat nějakou činnost. Komodifikace učení ale efektivně vede k "efektu přílišného ospravedlnění"

Vyvolání hrozby ale určitě dobrým stimulem pro učení není, a i přesto je na něm v podstatě založené celé školství, kdy se bez maturity nebo titulu člověk neobejde v žádné státem spravované oblasti, např. zdravotnictví, policii, armádě, školství, úřadech apod. Prestiž formálního vzdělávání je ale zakořeněna v celé společnosti.

Porovnání tradičního učení s přirozeným učením

Tradiční učení probíhá zhruba následovně:

Daný postup je jednoduchý pro systém, ale pro člověka je ultimátně devastující. Proto se taky pravděpodobně uplatňuje ve školství, které spíš než školu připomíná základní vojenský výcvik, když klade důraz na povinnou účast, učitele jako autoritu, chození na čas, podávání maximálního výkonu apod.

Nikdo si nezapamatuje a nepochopí ze stejného výkladu látku stejně. Učení obnáší mnohem větší nejistotu a komplexitu, než tento systém připouští. Je potřeba brát v potaz předchozí znalosti člověka a jeho individualitu.

Ve zkratce, je potřeba se naučit adaptovat. To je ultimátní vlastnost, která zastřešuje celý náš život, učení nevyjímaje.

Principy úspěšného učení

Žádný princip nahoře u tradičního vzdělávání není přítomný. Tradiční učení je založené na jednotnosti, výkonnosti a strachu z následků. Proto také selhává.

Jak se učit?

Ignorujte pravidla

Možná budete mít tendenci hledat hned od začátku nejlepší způsoby a dodržovat správné postupy, ale realita je taková, že vám to ze začátku prostě nepůjde. Čím dříve tuto realitu přijmete, o to méně bolestná vaše cesta pravděpodobně bude. Samozřejmě nikoho nenabádám, aby pustil ke slovu svou namyšlenost a napáchal škodu, ať už sobě nebo okolí, ale snažit se jako začátečník dodržovat všechno, co dodržuje profík, je ta nejrychlejší cesta ke znechucení si toho, co děláte.

Jak se učím já?

Učím se „paralelně“

Troufám si říct, že většina lidí se učí „sériově“, tj. piluje jedno téma, dokud ho neumí na 100 %, a až pak se vrhají na další věc. To je podle mého názoru ale celkem neefektivní, jelikož spoustu detailů, které se těžce učili, se ztratí při dalším učení. Nepomáha tomu ani to, že člověk spoustu zásadních konceptů ze začátku nemůže ani letmo pochopit, jelikož se nemá čeho chytnout. Přirovnala bych to k rozmazanému obrazu vs ostrému, ale jen s 10 % odhalenými, zbytek je černý. Z rozmazaného sice nemůžeme určit detaily, ale můžeme se opírat o ostatní věcí, zatímco když narazíme na slepé místo v druhém případě, jednoduše máme smůlu.

Inkrementální přístup + krok napřed

Tady toto vnímám jako hlavní důvod, proč mám víceméně pořád motivaci se učit a proč si toho pamatuju tolik i bez neustálého drilování. Ve skutečnosti možná driluju stejně jako bych drilovala tradičníma metodama, ale je to pro mě mnohem snesitelnější.

  1. Když si vyberu nějakou věc, co se chci naučit, nejdřív si najdu nějakou laickou literaturu ohledně ní.
  2. Následně si najdu jiný zdroj, který už vnímá předtím naučené znalosti za samozřejmé a staví na nich, tzn. že jsem nucená o nich přemýslet a případné díry ve znalostech vydedukovat. Tak se integrují mnohem lépe, než kdybych se je pořád dokola drilovala.