Jak adultismus škodí všem
Když jsem byla malá, byla je vychovávaná ve světě, kde byly dvě skupiny: dospělí a děti. Dospělí mohli dělat spoustu věcí, co děti ne, jejich chování bylo v podstatě automaticky pokládané za správné. Vyrůstala jsem ve světě, kde děti a dospělí byli „jiní“, kde děti vyrůstaly v dospělé, a ne stávali se jimi. Dítě mělo za úkol dělat to, co po něm chce rodič, a pokud to neudělá, bude následovat trest. Mluvit o dítěti jako o „investici“ a zacházet s ním jako s majetkem bylo naprosto přijatelné.
V realitě to je ale přesně naopak. Místo toho, abych vyrostla v dospělého, jsem pořád v podstatě dítě, jen mi není 12, ale 22. S mým dospíváním jsem si začala všímat, že většina „dospělých“ jsou děti taky, a mnohem větší než já. Jaké to bylo rozčarování zjistit, že jsem byla celé dětství vedená za nos, že ta dospělost sama nikdy nepřijde. Že mi mých celých 18 let definovaly jiné „dospělé“ děti, jenom proto, že se kolektivně shodly na tom, že lidi do určitého věku jsou „horší“, že se nemůžou rozhodovat samy. Po 18 letech jsem naplno poznala, že dospělost nezískám jen tak, ale musím si ji odpracovat. Odpracovat v tom smyslu, že sama musím najít samu sebe, co mě baví a zajímá, jaké místo chci zaujímat ve společnosti. Nemá cenu čekat na dospělost, abych „poznala“, co budu, protože mi to samo nedojde.
V naší kultuře jsme už přestali ve většině případů tolerovat rasismus a homofobii, atp. Proč ještě věřit v to, že starší jsou lepší?