Jsem perfekcionistka
Perfekcionismus mě vlastně navedl na mou momentální cestu, cestu polyhistorie. Nemyslím si totiž, že důvod, proč jsem se tolik učila, a obecně si dávala velké cíle, bylo to, že bych je vyloženě chtěla, že bych si to užívala. Spíš to bylo ze strachu, že pokud nebudu nějak výjimečná, budu mít život, kterej nechci, a když výjimečná budu, tak to tak nebude (samozřejmě to tak černobílé ve skutečnosti není). A jelikož jsem se narodila do věku „self-improvementu“, tahle dichotomie se do mě zaryla, navíc v kombinaci s přístupem rodičů. I když jsem za tu dobu ušla dlouhou cestu, pořád mě můj perfekcionismus často trápí. Když někoho napadne něco dřív než mě (třeba i ve videu nebo někde jinde, kde jsou myšlenky předem připravené), i když jsem se danou věc už učila, vzbudí to ve mně hořkost a úzkost, že moje úsilí vešlo vniveč a že nic moc neumím, protože jinak bych to věděla. To stejné u prakticky čehokoliv, např. že někdo zná něco z historie, ale já ne, a to ve mně probudí kritiku a nutkání se danou věc naučit, aby se moje neznalost neopakovala.
Řekla bych, že tahle „nemoc“ je mnohem ničivější než kdejaké drogy a jiná maladaptivní chování. Moc se o ní totiž nemluví, často se ale navíc i odměňuje a velebí jako „vysoké standardy“, „píle“, atp. Člověk tedy ani nemá pocit, že dělá něco špatně, dokud nakonec nevyhoří.