Nevěřte autoritám, pokud máte dobrý důvod
S autoritami je to těžké. Na jednu stranu je potřebujeme, na druhou stranu se s nimi taky můžeme dostat do problémů. Proto je základním předpokladem to, že si je můžeme volně vybírat. Pro vyjasnění, autorita je někdo, na koho se spoléháme, a to zpravidla proto, že jsme přesvědčení o jeho kompetenci. Autority „mohou“ být i nedobrovolné, takové ale nevnímám jako legitimní, jelikož násilná autorita je zřídkakdy k dobru. Autority přirozeně potřebujeme, protože nejsme odborníky na všechno. Jsou pro dobrý život důležité, ale měli bychom mít na mysli, že je kdykoliv můžeme přestat poslouchat, pokud už nevěříme, že jsou pro nás důležité. Za svůj život jsme totiž odpovědní my sami, a máme mít plné právo volit riziko své volby místo stability autority.
V dnešní době máme spoustu nedobrovolných autorit – rodiče, učitele, policisty, soudce apod. Ty ale nic nemění na tom, co píšu. I tyto autority by měly být dobrovolné, tzn. že dítě (i dospělý) by mělo mít možnost vybrat si rodiče nebo učitele, a také i policisty nebo soudce. I když nemůžeme kvalitu námi vybrané autority úplně dobře posoudit, spoustu o autoritě vypoví i „lidské chování“, tzn. jak s námi mluví, zachází apod. Dobrá autorita se jen velmi nepravděpodobně rozhodne pro toxické chování a násilí. Té špatné vlastně nic jiného ani nezbývá, když nemá čím zaujmout.
Dobrovolnost ve výběru autority ale neznamená, že bude normální vyhýbat se zodpovědnosti. To je karikující pohled, který nevystihuje pravou podstatu věci. Samozřejmě nejde jen tak „neuznávat policii“ po tom, co spáchám trestný čin, aby se mě následky netýkaly. Problém s vnucenými autoritami nastává např. v případě, že stát nutí lidi posílat peníze na důchod, i když lidé státní důchod nepotřebují a raději si našetří sami. V ten moment není autorita ani dobrovolná, ani nutná, a často dokonce ani efektivní a prospěšná.