Nevědomá nenávist k jednoduchému životu
Někteří lidé podle mě jako by ve skutečnosti nechtěli mít jednoduchý život. Ne že by po něm netoužili, ale nevědomě se drží předpokladu, že život „má být“ těžký. A tím si pak vybírají složité a dysfunkční strategie místo těch jednoduchých a funkčních.
Spousta lidí například nadává na politiku: je prý příliš složitá a jednotlivec na ni nemá velký vliv. Přesto ji dál legitimizují tím, kolik jí dávají pozornosti a jak se jí účastní — protože si ani nepřipustí možnost, že by to mohlo být jinak. Že existuje lepší alternativa.
Podobně lidé zůstávají v toxických vztazích a dalších dysfunkčních strukturách, protože si nepřipouštějí, že to může fungovat i lépe. Drží hloupé a nebezpečné diety, protože jsou vnitřně přesvědčeni, že se nemůžou mít dobře, aniž by je to něco stálo. Typicky: „Budu jíst to, co mi nechutná, abych si pak mohla dát to, co mi chutná.“ Jenže není důvod, proč by něco nemohlo být zároveň chutné i zdravé — nebo přinejmenším neškodné.
Stejně se často mluví i o práci: jako o „nutném zlu“, které je třeba přetrpět, aby člověk získal volný čas. Ani to ale nemusí platit. Neexistuje důvod, proč by práce musela být ubíjející — je možné najít i práci, která dává smysl a naplňuje.