Ti nejhorší potřebují nejvíce pomoci
Čím starší jsem a čím víc toho vím, tím víc jsem přesvědčená, že spoustu zdánlivě neřešitelných problémů jde vyřešit velmi intuitivně. Mezi ně patří i názor ohledně pomáhání ostatním. Spousta lidí je toho názoru, že někteří jedinci jsou „prostě nepřizpůsobiví“, že nechtějí pomoct, že jejich problémy nejsou racionální. Proto je v pořádku je nechat v problémech, případně se jim smát, atp. Ve finále si za to prý totiž můžou sami. K této myšlence se i hodí následující díl Fenoménu doby.
Já jsem ale zjistila, že spousta lidí je ve skutečnosti poměrně racionální ohledně svých názorů a chování. Buď si ho osvojili od někoho jiného, např. rodiny, nebo k němu došli sami přes četná zklamání a utrpení. Často se ale lidé neuchylují k extrémním názorům, konspiracím a ignoranci proto, že by byli o svém názoru přesvědčeni za každou cenu. Často jde o to, že si tím kompenzují svoje vlastní potřeby, které jim běžní lidé neposkytli.
V příkladu z Fenoménu, nejde ani tolik o to, že by lidé věřili tomu, že očkování je špatné, ale že ztratili kontrolu nad tím vybrat si, jestli ho budou chtít, nebo ne. Proto ji odmítali už jen z principu, jako prostředek vyjádření vzdoru. V něm nachází smysl, ukazují jím svou autonomii a vysílají jasnou zprávu, že jim není jedno, jak se s nimi zachází. Jelikož je a jejich volbu nerespektovali a nebyli ochotni přistoupit na diskuzi, vzdálili se od nich a našli útěchu jinde. Nechci ale polemizovat o legitimitě tohohle vzdorování. Chci ukázat na pokrytectví, které se skrývá za objektivní, „správnou“ skupinou. Ta místo toho, aby šla příkladem a snažila se o pochopení, často argumentuje stejně otřesně jako konspirátoři, jen se snaží přesvědčit o své pravdě. Nadávky a urážení, výsměch a argumentační fauly používají obě strany. Přichází s hrubou silou a diví se, proč konspirace neustávají.
Druhým příkladem může být „red-pill“. Komunita, která staví kolem návratu tradičních hodnot, získání úspěchu, bohatství, a obecně zlepšování se. Přijde mi smutné, že většina lidí si z této, ale i z podobných komunit, dělá terče, nad kterými se můžou vychloubat a smát se jim. Je snad přitom poměrně jasné, o co jim jde. Jde jim, stejně jako snad každému člověku, o uznání, lásku, podporu, respekt a bezpečí. Přesně tyto věci se totiž snaží získat svým honem po penězích, vyrýsovaným tělem a sebevědomým (často spíše arogantním) vyjadřováním. Pokud jim všechny tyto věci poskytnete, možná vás překvapí tím, jak laskaví a chytří umí být.
A poslední příklad, na kterém bych chtěla ukázat iracionalitu nepřátelství vůči lidem, které považujeme za vyvrhele. Jsou to drogově závislí, bezdomovci, obecně lidé, kteří jsou vnímaní jako přítěž společnosti. Jen málo jich mělo pohádkový život. Většinou se do problémů s drogami dostali kvůli tomu, že v nich nacházeli útěchu, nebo přišli o bydlení vlivem nešťastných událostí. Pokud si ale řekli o pomoc, taky je mohlo ke všemu tomu studu ze situace samotné dorazit další ponižování a obviňování. Můžete namítat, že i když podporu mají, často se vrací ke svým zažitým vzorcům a dostávají se znovu do špatných situací. To je ale spíš důkaz o tom, že se nevyřešila příčina, než že je na vině samotný člověk. Přece jenom, vinili byste člověka z toho, že se mu pořád vrací rakovina, nebo doktora? U těchto lidí je situace stejná, jen je jednodušší člověka odsoudit, než pátrat po pravé příčině. Myslí si snad ostatní, že tito lidé chtějí zůstat na ulici nebo být závislí na drogách? Někteří skutečně chtějí, ale podle mě je to menšina. Většina by chtěla svoji situaci změnit, ale momentálně je pro ně jednodušší plout s proudem, než se snažit pořád bojovat.
Tímto nechci tvrdit, že se normální lidé snaží málo, atp. Ve skutečnosti nejsou až takové rozdíly mezi jednotlivými třídami. Každá má svoje starosti, nástrahy a radosti, i když některé jsou lepší než druhé. Chci jen ukázat druhou stranu, která nebývá často vidět.