Všichni jsme stejní, a tak to má být
Všichni jsme stejní. Možná máme rádi jinou hudbu, jídlo atp., ale v jádru jsme všichni stejní. Všichni potřebujeme lásku, všichni potřebujeme uznání, všichni potřebujeme svobodu. I když si to někteří nechtějí přiznat.
Je důležité uznávat obě roviny: jak samotného člověka, tak i společnost. Přece jenom je ale samotný člověk společnosti nadřazený, jelikož může existovat mimo ni (tím ale netvrdím, že to je dobrý nápad). To samé se nedá říct o společnosti, která je z definice spojení více lidí. Člověk je prvkem společnosti, ale společnost nelze vytvořit bez lidí. Na tohle často zapomínáme a vnímáme ji jako něco, co „prostě existuje“. Bereme ji jako černou skříňku, se kterou interagujeme. To je ale daleko od pravdy. Ve skutečnosti každým svým kontaktem s ostatními společnost ovlivňujeme. Není pravda, že společnost nemůžeme změnit, protože se tak děje v různé míře pořád. Pokud tolerujeme špatné chování, dáváme najevo, že je v pořádku se chovat špatně. Pokud odměníme dobré chování, je pravděpodobné, že se tak člověk bude chovat dál i k ostatním. To, že jsme stejní, znamená to, že nedává smysl se navzájem nenávidět a škodit si. Znamená to, že bychom měli stavět svůj společenský život na porozumění, jelikož každý má svoje důvody a přesvědčení, kterými se naviguje. Pokud máte pocit, že někdo vám blízký dělá něco špatně, místo pomlouvání si s ním zkuste promluvit, a možná zjistíte, proč se choval tak, jak se choval.
Je opravdu jednoduché soudit a udržovat status quo, mnohem těžší je vyjít ze své komfortní zóny a riskovat hněv daného člověka jen kvůli možnosti, že by mohl změnit názor. Jinak ale společenské změny nedosáhneme. Násilí nikdo nikoho nepřesvědčilo, a ani nikdy nepřesvědčí. Nikdy se člověk nezmění, pokud sám nechce, to ale neznamená, že na to musí být úplně sám.