Všichni máme svobodnou vůli

To je hlavní myšlenka této mini-eseje. Samozřejmě to tak jednoduché není, jsme podvědomě a nevědomě ovlivňovaní dětstvím, společností atp., abychom se nějak chovali, ale ve výsledku máme pořád nějakou svobodnou vůli. Tu si můžeme pomocí práce na sobě posilňovat. Někteří by možná nesouhlasili s odkazováním se na jisté teorie, psychologický konsenzus ale mluví ve prospěch svobodné vůle.

Psychologie v tomhle mluví jasně; člověk potřebuje autonomii. V průběhu vývoje lze pozorovat několik fází v různém věku, kdy se člověk snaží potřebu autonomie prosadit. Poprvé u batolat, a velmi výrazně i v pubertě. Společnost^[1] ji ale vnímá v mnoha ohledech negativně. Autonomie totiž znamená nepředvídatelnost, a nepředvídatelní se těžko ovládají lidmi, kteří nad nimi chtějí mít moc. I když se to nezdá, i za na první pohled běžným chováním se může skrývat touha manipulovat. Asi každý jsme někdy zažili, že jsme něco chtěli dělat, ale ostatní nás od toho odrazovali. Nebo nám radili „pro naše dobro“, ale když jsme je neposlechli, přišel v určité podobě trest, i kdyby jen v poznámce nebo kyselém pohledu. A i když se to nezdá, tyhle malé rýpance mohou přerůst v poměrně závažné psychické problémy. Takové chování může vycházet i z upřímné obavy, ale jisté je, že má za účel emočně manipulovat k jinému rozhodnutí, než které cílený člověk zamýšlí.

Spousta myšlenek je s odstupem iracionální. Jsou výsledkem obranných mechanismů, které si mozek vyvinul pro to, aby přežil. Přežití totiž není to stejné jako být šťastný. Jako člověku nám ale jde právě o štěstí, a o to se připravujeme, když se následně snažíme „nacpat“ do formy, jakou nám vytvořila společnost. Když se tedy zbavíte okovů, které vás „drží v lati“, dáte konečně prostor svému já a to vás bude moct zavést tam, kam patříte. Možná vás překvapí, že to nebude takové, jaké jste si celou dobu představovali, ale to je jen výsledek disonance (nesouladu) s hluboko zakořeněnými představami, které do vás společnost celý život vměstnávala.

Související