Fetišizace vůle

Někteří lidé mají rádi tvrdý život. Ne proto, že by museli — ale protože věří, že právě tvrdost je to, co dává věcem hodnotu. Hodnota se neměří užitečností, ale množstvím úsilí a odpírání, které bylo vynaloženo. Čím víc to bolelo, tím víc to stálo za to.

David Goggins je krajní příklad téhle logiky. Jeho poselství je přibližně toto: pokud to není nesnesitelné, nepočítá se to. Trpět znamená růst. Jenže Goggins není důkaz, že utrpení funguje — je to přeživší, který si z vlastního příběhu sestavil filozofii. Kolik lidí si stejnou metodou zlomilo zdraví nebo psychiku, to už není vidět. Není to tak atraktivní, aby to dostalo stejnou pozornost jako „člověk, co projde přes všechno“.

Za tím vším stojí jeden dysfunkční předpoklad: že vždy musí být něco za něco. Že změna, která přišla snadno, není skutečná změna. Že pokud vás něco nestojí námahu, nezasloužili jste si to. Tento předpoklad aktivně podkopává tzv. low-hanging fruit: změny, které jsou dostupné, jednoduché a přitom skutečně funkční. Dobrým příkladem je terapie. Je to jedna z nejúčinnějších intervencí, které máme — pomáhá s úzkostí, vztahy, sebepojetím, výkonem i fyzickým zdravím. A přesto na ni spousta lidí nejde, protože „to zvládnu sám", „nemám přece žádný vážný problém", „platit za to, abych si povídal s cizím člověkem?" nebo prostě „nechci být slabý". Jinými slovy: protože je to příliš dostupné a příliš málo bolestivé na to, aby to mohlo být skutečné řešení.

Zralý přístup vypadá jinak. Vůle není cíl — je to nástroj. Primárním palivem jsou emoce a vnitřní motivace; vůle nastupuje tam, kde je skutečně potřeba, ne jako výchozí nastavení pro každou situaci. Pokud něco jde snadno, je to bonus, ne důvod k podezření.