Jak adultismus škodí všem

Když jsem byla malá, vyrůstala jsem ve světě, kde byly dvě skupiny: dospělí a děti. Chování dospělých bylo automaticky pokládané za správné, mluvit o dítěti jako o „investici” a zacházet s ním jako s majetkem bylo přijatelné. Dítě mělo dělat, co chce rodič — jinak trest.

V realitě je to ale přesně naopak. S dospíváním jsem si začala všímat, že většina „dospělých” jsou děti taky, a mnohdy mnohem méně vyzrálé. Jaké rozčarování zjistit, že jsem byla celé dětství vedená za nos — že ta dospělost sama nikdy nepřijde, že mi mých celých 18 let definovaly jiné přerostlé děti, jen proto, že se kolektivně shodly, že lidi do určitého věku jsou „horší”.

Věk je prostě špatná zkratka pro kompetenci. Teenager, který správně pojmenuje problém v rodině, dostane odpověď „až budeš starší, pochopíš”. Mladý zaměstnanec přijde s dobrým nápadem a uslyší „počkej, až budeš mít víc zkušeností”. Přitom zkušenosti s konkrétní věcí může mít klidně lépe než někdo o dvacet let starší.

Opačný směr funguje stejně dysfunkčně. Automatická úcta ke starším znamená, že politik s viditelně sníženými kognitivními schopnostmi zůstává u moci, protože „má zkušenosti”. Že rady prarodičů se následují bez otázek, i když vycházejí ze světa, který přestal existovat.

V naší kultuře jsme přestali ve většině případů tolerovat rasismus a homofobii. Proč ještě věřit v to, že starší jsou lepší?