Nežít život jiných

V dnešní době je poměrně jednoduché se chytit do pasti, kdy člověk cítí jistou závist, úzkost, vztek, atp., protože se mu připomene, že nežije takový život, jaký by chtěl. Cítí takové FOMO, nejistotu, jestli zrovna to, co dělá, je to správné. To se ale nikdy nedozví, nikdo to totiž neví. Ani člověk sám nemusí vědět, podle čeho má soudit, co je správné a co ne, viz Život je paradox. Pokud se tedy podle správnosti nejde orientovat, musí si člověk najít jinou hodnotu, např. vlastní štěstí. Nakonec ale musí přijmout i tu bolestivou možnost, že sice chce výsledky dané věci, ale nechce podstoupit cestu k nim, tím pádem ty výsledky ani mít nemůže. Sice bych chtěla mít super vzhled, mít doma perfektně čisto, umět skvěle vařit, parádně kreslit a malovat, umět hrát na kytaru a klávesy, ale nechci to dostatečně na to, abych tomu dala tolik času a energie, kolik je potřeba. Zato ji dávám podle své intuice tam, kde si sama myslím, že jí je potřeba víc. Určitě se v tomhle projevuje hlavně můj perfekcionismus, ale tenhle problém se podle mě dotýká skoro každého. Existuje spoustu různých očekávání od spousty lidí, ale člověk je nemůže všechny naplnit, popřípadě může, pokud se vzdá své vlastní osobnosti a svých zájmů.

Člověku, který se chce mít rád, by mělo jít o opuštění věcí, které mu nesvědčí. Nedává např. moc smysl se stresovat s chronickým uklízením, když z toho nebude mít nikdo prospěch. Jiná situace ale nastává, pokud se cítí líp v uklizeném domě. Další komplikace ale může být, když člověk zaměňuje absenci internalizované úzkosti za spokojenost, kdy byl člověk opakovaně vystavovaný kritice okolí za to, že se nějak necítil nebo nějak nejednalo, a kvůli tomu si vyvinul úzkost, aby ho motivovala k něčemu, čím by se mohl dalšímu možnému trestu vyhnout.