Znakový jazyk není jen pro Neslyšící

Stojím na koncertě a kamarádka na mě něco řve. Nerozumím ničemu. Vzdá to a napíše mi to do mobilu. Trvá to třicet vteřin. Kdybychom obě znakovaly, byla by to otázka tří znaků a pár vteřin.

Tohle není myšlenkový experiment. Je to momentální realita každého slyšícího člověka, který někdy byl v hospodě, v knihovně, na druhé straně skla nebo prostě jen ztratil dočasně hlas.

Znakování není pomůcka

Většina slyšících dává znakový jazyk do stejné kategorie jako Braillovo písmo a vodicí psy — je to pomůcka pro lidi s postižením. To je ale omyl. Český znakový jazyk (ČZJ, hovorově i "znakovka") je přirozený jazyk se svou gramatikou, slovní zásobou a kulturou, stejně jako každý jiný. Není to jazyk pro postižené. Je to jazyk, který Neslyšící používají, protože mluvená řeč jim není snadno přístupná. A to je důležitý rozdíl. Češtinu používáme proto, že nám dokáže nejlépe posloužit ke komunikaci vzhledem k tomu, co dokážeme. Neslyšící neslyší, proto jim čeština nedává pro komunikaci smysl. To mě vede k tomu, že pozornost by neměla být na postižení, ale na tom, jak člověk může s tím, co má, žít naplno.

Disclaimer: Tenhle text píšu jako slyšící. ČZJ patří především Neslyšícím, to nezpochybňuji. Ale to neznamená, že se ho slyšící nemůžou učit anebo používat.

Kde znakování slyšícím pomůže

• Hluk. Koncert, hospoda, na stavbě, v MHD.
• Ticho. Knihovna, spící miminko, přednáška, divadlo.
• Vzdálenost. Přes ulici, přes místnost, oknem.
• Soukromí. V přeplněném metru řeknete kamarádovi něco, co nemá slyšet půlka vagonu.
• Když nemůžete mluvit. Zánět krku, dech v běhu, ráno před kafem.

Žádná z těchto situací není okrajová. Většina z nás se v některé z nich ocitne každý týden — a místo komunikace se vrátíme k SMSkám, řvaní, krčení ramen a opakování "co?".

A Neslyšící?

V Česku žije zhruba 10 000 uživatelů českého znakového jazyka a kolem půl milionu lidí s nějakou formou sluchové ztráty. Procházíte kolem nich celý život. Většinou si toho ale nevšimnete, protože to není vidět — Neslyšící jsou lidi jako my.

A jen pro úplnost: pokud vám připadá divné, že tak praktický jazyk není rozšířenější, není to náhoda. Znakové jazyky byly v evropském školství víc než století aktivně potlačovány ve prospěch nucené orální výchovy (jednoduše, nutili Neslyšící mluvit). Že se znakování dnes nezdá "běžné", není přirozený stav, je to následek historie.

Ale buďme upřímní... pár desítek naučených znaků z vás neudělá experta. Skutečná plynulost trvá roky, stejně jako u jakéhokoliv jiného jazyka. Rozdíl je hlavně ve změně myšlení. Začnete vidět znakovku tam, kde jste si předtím nevěděli rady. Budete znát etiketu Neslyšících a nebudete se bát s nimi komunikovat, pokud bude potřeba.

Proč jsem se rozhodla znakovat?

Nějakou dobu mě trápily přesně ty situace a problémy, které jsem popsala nahoře. A jednoho dne jsem si z nudy začala zjišťovat, jestli by tohle byla cesta, jak je vyřešit. Z tohohle impulzu pak vzešlo všechno ostatní. Došlo mi, že prostě chci umět znakovat. Nešlo o povinnost ani o solidaritu v abstraktní rovině. Šlo o to, že ČZJ je krásný a užitečný jazyk, který tu celý život je, a navíc nás má ještě co učit, třeba práci s prostorem nebo různé neverbální zaujetí pozornosti. Ale já se mu vyhýbala, protože jsem si myslela, že není "pro mě".

Ale on je. A je i pro vás.