Ideologie

Ideologii má každý z nás – kdo tvrdí opak, si ji jen neuvědomuje

Co si budeme, většina z nás používá různé vyprázdněné termíny, nebo minimálně známe lidi, kteří to tak dělají. Demokracie, anarchie, fašista, komunista, liberál, levičák, pravičák... všechny mají společné to, že samy o sobě nic velkého nevypovídají. Vypovídají hlavně o těch, kteří je bezhlavě používají. Cokoliv, s čím nesouhlasím, je "nedemokratické", a lidi, kteří mají odlišný názor, jsou "komunisti" nebo kdokoliv z plejády pejorativ, která nás můžou napadnout. I když každý z pojmů zmíněných výše by vyšel na samostatný článek, nebudu se jim tady věnovat.

Dnešní článek je totiž o ideologii. Pokusím se tomuhle pojmu vrátit neutrální význam, který ve veřejné diskuzi ztratil, a doufám, že to povede k o něco civilizovanější diskuzi a k posílení sebereflexe a ochoty naslouchat, které se vidí jen zřídka.

Ideologie v laickém pojetí

Ideologie je ve významu, v jakém se používá, skoro výlučně nadávka. Pokud někdo řekne o někom, že "podsouvá ideologii" nebo že je "zaslepený ideologií", míníme tím říct, že není upřímný, schovává své zájmy za nenapadnutelnou kulisu, nebo že mu jen chybí sebereflexe. A prakticky pokaždé ten, kdo obviňuje ostatní, že jsou "posedlí ideologií", řekne, že u něj to rozhodně ten případ není.

Dál v textu ale chci ukázat, že doslova všichni jsme poháněni nějakou ideologií. Nemusí být nutně snadno pojmenovatelná, ale fenomén ideologie je pro nás tak samozřejmý, že ho ani nevnímáme.

Co to vlastně ta "ideologie" je?

Pokud byste zrovna neměli co na práci a dívali se do stropu, možná by vaše mysl začala přemýšlet nad jinak samozřejmými věcmi. A kdyby vaše pozornost zamířila právě k ideologii, možná by vás trklo, proč je v jevu, který se dá vesměs označit za "vychudlost myšlení", přípona "-logie"? A taky idea, tedy myšlenka[1]? Věda o myšlení? Cože?

Světe div se, přesně tohle termín označoval, když ho na konci 18. století filozof Antoine Destutt de Tracy vytvořil. Ideologie měla být neutrální a objektivní disciplína, která zkoumá původ a vlastnosti lidských myšlenek. Obrat nastal v moment, kdy tenhle termín převzali Marx a Engels, podle kterých je ideologie soubor idejí, přesvědčení a hodnot, které nese určitá společenská třída a které vznikly z postavení ve výrobních vztazích, ale tváří se jako univerzální a neutrální pravda, platná pro celou společnost. Konkrétní příklad: pro vládnoucí třídu, která má spoustu majetku, o který nechce přijít, je výhodné, aby si všichni mysleli (včetně nich samotných), že soukromé vlastnictví je “prostě přirozené”. Ne, že to je jen historické nastavení společnosti, které se může změnit. Tím, že nikoho ani nenapadne to zpochybnit, protože jsou jím všude obklopení, se jejich zájem chrání mnohem snáz než násilím nebo vědomě řízenou propagandou. Navíc se tenhle stav v podstatě bezúdržbově předává dál.

Na tomhle pojetí ideologie je něco pravdy a ukazuje na důležité problémy. I tak je ale podle mě nedostatečné. Vykresluje ideologii jako něco, co se týká konkrétní skupiny, které pomáhá ospravedlnit své zájmy. Já bych ale řekla, že ideologie je jednoduše nedílnou součástí života každého, bez ohledu na jeho postavení, stejně jako je pro ryby voda.

Past objektivity

Než budeme pokračovat, je potřeba se vypořádat s jedním nešvarem moderní doby. A tím je posedlost objektivitou. Přejeme si objektivní žurnalistiku, objektivní vládu, objektivní pravdu o čemkoliv. Objektivita jakoby byla naše nejvyšší hodnota. Dává to smysl, jelikož nést břemeno omezení ostatními je poměrně těžká záležitost. Objektivitou se většinou myslí to, že se někdo rozhoduje na základě faktů. Fakta sama o sobě ale popisují svět takový, jaký je. Neříkají nic o tom, jaký by měl být.

Samotné jednání už vyžaduje hodnoty, na základě kterých jednáme. A ty se v reálném světě neustále střetávají (svoboda s bezpečím, rovnost s efektivitou). Takže musíme určit, která má přednost. A právě tohle řazení je to, čemu říkám ideologie, i když to vědomě nevnímáme. Různé ideologie můžou být vnitřně konzistentní, a je to právě otázka definic a hodnot, kde vznikají konflikty. Ideologie tedy nemusí být škodlivá. Nejde o "falešné vědomí", ale o nevyhnutelný důsledek toho, že musíme jednat.

Pak se ale přímo vybízí tohle tvrzení, že každý jednáme podle své ideologie, odmítnout jako ideologické. Pokud s ním nesouhlasíte, nic vás neváže k tomu ho uznat, protože jde přece jen o úhel pohledu. Já ale netvrdím, že ideologická tvrzení nemůžou být zároveň pravdivá. I když tvrzení, že každý máme svůj úhel pohledu (svou ideologii), je samo o sobě ideologické, neznamená to, že je nutně nepravdivé. A na rozdíl od pouhého úhlu pohledu se dá vyvrátit. Stačilo by ukázat jediné rozhodnutí, u kterého z faktů samotných plyne, co udělat, bez jakékoli hodnotové volby. Dá se to i vyzkoušet: u libovolného rozhodnutí se stačí ptát “proč” a řetěz odpovědí vždycky skončí u hodnoty, ne u faktu. A když se střetnou dvě hodnoty, žádný fakt mezi nimi nerozhodne. Jak uvidíme dál, u institucí, které se považují za objektivní, tomu není jinak.

Mýtus objektivních institucí

Pokud každý jednáme na základě ideologie, co to znamená pro “objektivní” nebo “nestranné” instituce? Jako objektivní se často skloňuje Česká televize, Český rozhlas, soudy nebo centrální banka. U každé z nich tedy zkusme zjistit, jestli někdy musí rozhodnout mezi hodnotami, které fakta nerozhodnou.

Vezměme centrální banku. Má za úkol udržet inflaci kolem dvou procent. Zvyšování sazeb ale prospívá střadatelům a prodražuje ho dlužníkům. Data samotná nerozhodnou, čí zájem má přednost. Banka může být sebepřesnější ve výpočtech, ale ta volba je hodnotová.

Česká televize má podle zákona poskytovat informace objektivní, ověřené, všestranné a ve svém celku vyvážené. Co přesně je “vyvážený celek”, ale zákon sám nerozvádí a fakta to neřeknou: neurčí, kde končí vyváženost a začíná falešná vyváženost, ani jak velký ten celek je. Kdo o tom rozhoduje, rozhoduje o hodnotách.

Stejně je to u školství. Školský zákon sám mezi cíle vzdělávání řadí porozumění zásadám demokracie a právního státu a lidským právům. Hodnoty tedy nejsou skryté, jenže je většina lidí nevnímá jako volbu. Připadají nám samozřejmé, ne jako jeden z možných rámců. A přitom jde o hodnotové rozhodnutí, ne o fakt. Podobně je to u osnov: čas ve škole je konečný a co do něj patří (víc literatury, nebo finanční gramotnosti?), není faktická otázka.

U soudů a policie se při trestech vždy váží odplata, odstrašení a náprava. Policie nemůže řešit všechno, takže priority jsou hodnotová volba. Soudce je v jednoduchých případech vázán pravidlem a rozhodnutí se dá označit za objektivní. Jenže i pravidlo musel někdo někdy zvolit. V těžkých případech, na které pravidlo nepamatuje nebo se dá vyložit dvojím způsobem, rozhodují už soudcovy vlastní hodnoty. Soudci jsou tedy objektivní do té míry, do jaké jsou vázáni pravidly. A pozor, tím neříkám, že soudce odsuzuji, jen že je nepokládám za plně objektivní.

A dokonce samotný stát stojí na hodnotách liberální demokracie. Stojí na tom, že práva jednotlivce mají v určitých mezích přednost před vůlí většiny. To není fakt, to je hodnotová volba.

Nejde ale o to, že jsem prošla pár institucí a žádná neobstála. Důvod je strukturální: každá instituce jedná a jednání vyžaduje řadit hodnoty. Instituci, která to nedělá, proto nenajdeme, stejně jako objektivní jednotlivce. A čím víc se v instituci rozhodování koncentruje v jednom bodu, tím větší prostor má vedení prosadit vlastní rámec. Nejde přitom jen o formální hierarchie. I bez nich vznikají neformální centra vlivu, která jdou hůř vidět, a tedy se hůř kontrolují. S trochou nadsázky je ředitel firmy její “hlavní ideolog”, ale stejnou roli může hrát neformální vůdce skupiny bez titulu. Objektivitu to nevylučuje, ale systematicky ji ztěžuje. Proto nestačí zrušit šéfy. Důležité je, aby se rozhodování nesoustřeďovalo na jednom místě a aby ti, kdo s rámcem nesouhlasí, mohli odejít. A právě tady vstupuje pluralita.

Shoda a pluralita jako řešení

Jak tedy dosahovat aspoň něčeho, co se objektivitě blíží, když je s ní naše jednání ve fundamentálním rozporu? Odpověď je v zásadě jednoduchá, ale to není totéž, co snadná: shodou na společných pravidlech a pluralitou. Obtížné je právě tyto dva mechanismy dobře zkombinovat. Shoda pokrývá společný rámec, zatímco pluralita pokrývá případy, kdy jsou spolu ideologie v konfliktu.

Namítnout se dá, že i volba společných pravidel je hodnotové rozhodnutí, a tedy ideologická. To je pravda. Společný rámec proto není objektivní v tom smyslu, že by nebyl ideologií ovlivněný. Je objektivní jen v tom smyslu, že je přijatelný z perspektiv všech zapojených stran, každé ze svých vlastních důvodů. Nikdo ho nevybírá z neutrálního bodu, vždycky už nějaký máme a opravujeme ho za pochodu. Nemusíme ho tedy složitě stavět od základů, stačí shoda na něm. A čím je menší, tím snáz se na něm shodneme.

Vlastní rámec zevnitř nikdy úplně neuvidím, a proto nestačí sebereflexe. Potřebuju i ty, kdo se dívají odjinud a ukážou mi slepá místa. V tom je druhý smysl plurality: není jen způsob, jak snést různé názory, ale i nástroj, jak si navzájem slepá místa odhalovat.

Díky společnému rámci a pluralitě se dá přesunout pozornost od konfliktů k mírovým řešením. Můžeme řešit, jak s různými ideologiemi žít plnohodnotný život, aniž by na tom jedna či druhá skupina tratila. To samozřejmě vyžaduje určitý základ, na kterém se všichni shodují. Nemyslím si ale, že to nejde vyřešit. Například já jako anarchistka vidím řešení ve vlastnických právech. Jejich minimalismus umožňuje spolupráci, i když má každý své vlastní názory. Nevadí, že některé složitější věci neřeší. Netvrdím ale, že jsou jediná pravda. To, že je vlastnictví historická konstrukce, z něj nedělá špatný nápad. Jen by se nemělo tvářit jako přírodní zákon. Je to rámec, a ten obstojí jen tehdy, když ho dokážou přijmout všichni, kdo v něm mají žít. Pokud ne, je na čase vybrat jiný. Nejtěžší zkouška je přitom u toho, kdo skoro nic nevlastní: pokud i on má důvod ten rámec přijmout, obstál.

Závěr

Ideologie tedy není něco, za co bychom se měli stydět nebo co bychom měli skrývat. Fakta nám říkají, jak věci jsou, ne co s tím máme dělat. Kdykoli se střetnou hodnoty, rozhoduje o tom ideologie, a ta tedy v běžném smyslu nikdy nemůže být objektivní. Poctivé proto není předstírat neutralitu, ale říct, jaké hodnoty zastávám.


  1. Nejde sice o přesný překlad, ale pro ilustraci to podle mě postačí ↩︎