Veganství je moc
Pro hodně lidí je veganství „moc”: moc náročné, moc extrémní, moc velká změna. Než se ale začneme bavit o tom, jestli je to moc, stojí za to si všimnout jedné věci. Kdyby někdo choval psy tak, jak se běžně chovají kuřata nebo prasata, byl by to skandál a chovatel by byl stíhaný. Přitom jejich maso kupujeme bez velkých rozpaků. Tenhle leták netvrdí, že musí všichni přestat jíst maso. Chce jen upozornit na tenhle rozpor, protože o výživě, cenách i klimatu se těžko mluví, dokud předstíráme, že neexistuje. Veganství lidi zastávají z různých pozic: z environmentální, etické a zdravotní. Je jich mnohem víc, ale tyhle jsou základní. Ze strany lidí jedících maso jsou argumenty z táboru 4N: normální, přirozené (natural), nutné a příjemné (nice). První dvě samy o sobě nic nedokazují, nutné je k delší diskuzi a příjemné je těžko ospravedlnitelné.
- To, že je něco normální, nic v podstatě neříká. Normální bylo v určité době, že ženy nemohly volit nebo že kouření v restauracích bylo v pořádku.
- To, že je něco přirozené, taky nic neříká. Přirozené jsou nemoci a hlad, nepřirozené zas očkování nebo hnojiva, ale nikdo nevnímá jako dobrý nápad, abychom se jich vzdali.
- Nutné je dost závislé na okolnostech. V bohatých zemích (mezi které se řadí USA i Evropa) jezení masa spíš nutné není (s dobře nastavenou stravou a suplementací), v jiných podmínkách, třeba u různých zdravotních problémů, rizikových skupin nebo chudých lidí, už je to složitější.
- Příjemné je těžko ospravedlnitelné, protože i když by bylo příjemné jíst psa, většina lidí by to neudělala a dívala by se na to pohrdavě. Proč tedy pes ne, ale prase nebo krávu ano?
Pro hodně lidí je největší překážkou pohodlí. Maso má náskok: obchody, restaurace, recepty i zvyk. Je to pravda, ale není to vlastnost stravy, spíš otázka rozjezdu. Čím víc lidí jí méně masa, tím víc nabídky vzniká a tím je to snazší. Navíc nemusíš začínat od nuly: základní rostlinné potraviny (luštěniny, obiloviny, zelenina) jsou levné, drahé bývají hlavně specializované náhražky.
Velkochovy
Pokud se podíváme na realitu velkochovů, nemůžeme brát za zlé některým lidem, že je odsuzují. Když se podobně zachází se psy v množírně, jde o skandál a chovatel je stíhaný. V případě kuřat je to ale legální, a dokonce běžná praxe. Kuřata mají na konci výkrmu kolem sebe plochu zhruba jedné A4, často žijí na podestýlce plné vlastních výkalů a trpí kvůli tomu dýchacími potížemi, zanícenými ránami, a často ani nedokážou chodit. Podobně jsou na tom prasnice v porodních boxech nebo nosnice v obohacených klecích. Následně po tom, co "dozrají" (jsou zabíjeny velmi předčasně, u kuřat 5-6 týdnů oproti několika letem bez zabití člověkem) jsou převezeny do jatek, které mají pro zabíjení a zpracování zvířat postupy dovedené do co největší efektivity výstupu. A ano, pro efektivitu výstupu, ne pro maximalizaci humánnosti. Zvířata jsou nezřídka jen paralyzovaná, nebo ani to ne, takže jsou při vědomí a vnímají bolest, až dokud nevykrvácí nebo se neutopí.
Velkochovy z velké části stojí na tom, že lidé nevidí (nebo spíš nechtějí vidět), co se v nich děje. Vidíme maso za dostupné ceny, ale to, co se děje za stěnami jatek a chovů, už ne. A není se čemu divit. Je těžké žít s představou, že financujeme takový systém pro to, abychom si vychutnali nějaké jídlo. Je sice pravda, že velkochovy jsou jen jeden ze způsobů, jak chovat zvířata, ale pochází z nich většina masa.
Malé farmy
Na malých farmách jsou podmínky chovu zpravidla mnohem lepší. Mají víc prostoru, lépe se s nimi zachází. Ale ani v sebelepších podmínkách se zvířata nakonec nevyhnou následné cestě na jatka. I tenhle přístup je legitimní, a říká se mu "welfarismus". Jde o postoj, podle kterého je v pořádku zabíjet zvířata, pokud jim byl zajištěný důstojný život. Z hlediska klimatu jsou malé farmy sice často horší, protože zvířata rostou pomaleji, ale po etické stránce je oproti velkochovům zpravidla mnohem lepší. Tvoří ale jen menší část produkce. A z hlediska klimatu jsou obě varianty mnohem náročnější než plnohodnotná rostlinná strava.
I pokud jsou zařízené důstojné podmínky pro život, je pak samotné zabíjení zvířat etickým problémem. Proč si vlastně vyhrazujeme právo množit a chovat zvířata jen za účelem toho, abychom je pak zabili a snědli? Lidé zastávající práva zvířat toto odsuzují už z principu, že nevěří, že mají nárok využívat jiné živočichy. Tady se už jedná o diskuzi mezi etikou, nutností a potěšením.
Životní prostředí
Chov zvířat zabírá výrazně víc půdy a produkuje víc emisí než pěstování rostlin. Na 100 gramů bílkovin vychází hovězí na zhruba 25 kg CO₂e, tofu na zhruba 1,6 kg. Rozdíly mezi druhy masa jsou velké (drůbež a prasata jsou na tom líp než hovězí), ale rostlinné zdroje bílkovin jsou šetrnější než všechny druhy masa. Navíc zvířata nejdřív musí něco sníst: velká část obilí a sóji končí v krmivu, ne na talíři.
Nejlépe doložené zdravotní riziko se týká zpracovaného masa (uzeniny, šunka, slanina). Světová zdravotnická organizace ho už v roce 2015 zařadila mezi prokázané příčiny rakoviny tlustého střeva a konečníku. Červené maso (hovězí, vepřové, jehněčí) je klasifikováno jako pravděpodobně rizikové. Riziko pro jednotlivce je malé, ale roste s množstvím, které sníme. Rostlinná strava zase vyžaduje trochu plánování: vitamin B12 je potřeba doplňovat.
Ani veganství není dokonalé. I při pěstování plodin hynou drobná zvířata a nikdo se nevyhne všem škodám. Nejde ale o čistotu, jde o minimalizaci: čím méně zvířat chováme, tím méně půdy a krmiva potřebujeme.
Co teda dál?
Nikdo nemusí hned přejít k veganství. Jsou tu kroky, které zvládne většina lidí:
- jíst méně masa, třeba několik dnů v týdnu bez něj,
- z hlediska klimatu nahradit hovězí kuřecím nebo rybami,
- vyřadit to, co je z hlediska zvířat nejhorší (vejce z klecí, maso z velkochovů),
- vybírat maso z chovů s lepšími podmínkami,
- a pro ty, kdo chtějí, přejít na rostlinnou stravu úplně.
Veganství není "všechno nebo nic", je to spektrum.